Ačkoliv je box jen odvětvím bojových umění, úroveň mistrovství může být rozdělena – tak jako v buddhistické praxi – na tří úrovně. Tři úrovně boxerů se zakládají na jejich schopnostech v oblasti měkkosti a tvrdosti. Nejlepší boxer není ani měkký, ani tvrdý, ale současně to i to. Nepřítel nemůže jeho akce předpovědět; jeho pohyby jsou nezjistitelné. Jeho prsty vypadají jemné, ale na dotek jsou jako rydla či vrtáky. I když je soupeř poraněn, neví jak a odkud útok přišel. Krátce řečeno vynikající boxer vypadá a jedná měkce, ale tato měkost, když je použita, dosahuje výsledků, které jsou většinou spojovány s nesmírnou silou či tvrdostí. Tohoto umění prvního stupně nelze dosáhnout v krátkém čase.
Boxer druhého stupně ve srovnání s boxerem prvního stupně horší. Na tomto stupni často skončí nadaní a ve všech ohledech vyjímeční žáci z toho prostého důvodu, že nemají dobrého učitele. Nedokáže zharmonizovat tvrdost a měkkost. Mohl se špatně naučit používat pro svůj trénink drogy. Mohl rozvinout jistou část svého těla, která, ač velmi silná, působí v celku disproporci a tak narušuje jeho celkové použití. Soupeři jsou možná zastrašeni jeho silným zjevem, ale když se setká s boxerem prvního stupně, jeho otupělé svaly nemohou s jemnými manévry jeho protivníka soupeřit. Jaký je tedy užitek otužené části? Boxerovi druhého stupně chybí znalost harmonické kombinace měkkosti a tvrdosti. Boxer primárně plný tvrdosti jedná nahodile. Ví toho málo o základu a ještě méně o správném dýchání, dvojici předpokladů úspěchu. Neumí zharmonizovat plnost a prázdnotu. Jelikož se spoléhá pouze na sílu svých paží a nohou, budou jeho konečné schopnosti nízké. Začátečníkům by neměla tato úroveň dovedností imponovat.
Boxer třetího stupně je ještě horší. Je to politováníhodný případ. Ani vynikající učitel s ním toho moc neudělá, jakmile si zažil špatné návyky. Tento boxer je přespříliš fyzicky rozvinutý na úkor koordinované činnosti celého těla. Zatímco boxer druhého stupně selhává, protože má příliš tvrdosti a málo měkkosti, zná boxer třetího stupně pouze tvrdost. Toto jsou čtyři typická cvičení pro tento spodního stupně:
- Vrážení prstů do písku. Toto cvičení je běžné, cílem je mít prsty pevné jako železo.
- Kopání do sloupu. Podmetáním do země hluboko zapuštěného sloupu se údajně zlepšují nohy. Toto cvičení bylo dříve populární v Gwongdungu.
- Vytrhávání hřebíků. Žák používá pouze konečky prstů a pokouší se vytáhnout hřebíky, zatlučené do desky. To bylo též populární v Gwongdungu.
- Obrušování rukou. Žák se učí třít okraje dlaní proti hraně stolu, dokud se nevytvoří mozol. Pak hrany obrušuje na kamenech, dokud nejsou jak železo. Taková dlaň se laikovi zdá hrozivá, ale pro měkkého boxera neznamená nic.
Souhrně řečeno, umění prvního stupně vyžaduje harmonii mezi měkkostí a tvrdostí; umění druhého stupně příliš zdůrazňuje tvrdost; konečně umění třetího stupně zná pouze tvrdost.
- Originál: Smith, Robert W. (ed.), Secrets of Shaolin Temple Boxing, Charles E. Tuttle Company, Inc., Japonsko 1963, str. 38-42.
- Úvodní foto: Memolition.com
- Překlad: Pavel Macek Sifu, Practical Hung Kyun
