Jak bys popsal Practical Hung Kyun nováčkovi/profesionálovi?
Pro nováčka: Hung Kyun je styl pocházející z jižní Číny. Je mnoho větví – ta, ze které vycházíme my, do svého curricula posbírala všechno, co vypadalo užitečně. Původně vcelku vysoké postoje a „krátké mosty“ (ruční techniky na krátkou vzdálenost) obohatili naši předkové o široké nízké postoje, dlouhé mosty, kopy… Náš styl je univerzální a dokáže se přizpůsobit v každé situaci.
Pro profíka: Hlavní důraz je kladen na použitelnost toho, co cvičíme. A není myšleno jen použitelnost v boji. Když budu chodit jako chromajzlík, nemám už prakticky ani co chránit, natož jak. Snaha je, naučit se bránit naše tělo nejen například proti agresorovi někde v hospodě, ale hlavně proti sedavému zaměstnání, cestování autem, proti každodenním problémům se zády, koleny a podobnými, kterých má většina lidí dost a dost.
Při sebeobraně věříme, že nejlepší je se do problému nedostat, vyhnout se, ukecat… ale pokud se musím posekat, chci zaútočit první, tvrdě a překvapivě.
Rada začátečníkovi/pokročilému?
Pro nováčka: První je se hýbat dobře, pak až hodně. Hodně pracovat na základech je nutnost. Je to jak s domem, kdyz budou mizerné základy, spadne. Nejdříve vybudovat použitelnou sílu, naučit se dobře stát, chodit, pracovat s tělem. A pro většinu platí: uvolnit se, uvolnit se, uvolnit se. Zatuhlé je pomalé a slabé.
Pro pokročilého: Pokud nechcete mít jen “vyšívané kopy, květinové pěsti”, neboli jen pěkné sestavy vhodné tak na exhibici gymnastiky, musíte bouchat. S něčím, do něčeho, do někoho. A někdo do vás. A pořád platí, cvičit základy. Jen ten profík je už uvidí trochu jinak. A stejně tak pořád platí, první je kuráž, pak síla, pak až technika.
Názor na tradiční bojová umění vs. bojové sporty a reálnou sebeobranu?
MMA a další bojové sporty: Sport. Nic víc, nic míň. Osobně mám MMA rád. Vidíte tam, jak na tom jste, nepomohou žádné řeči. A je tam velká přenositelnost i do té sebeobrany, protože pokud máte odhad, rychlost, ránu jak z děla a sami se neposadíte na zadek, hned jak do vás někdo štouchne, tak vám to bude jen k užitku. Ale přeci jen jsou určité věci, které jsou ve sportovních utkáních zakázané a na ty vás nepřipraví. Což mne přivádí k tomu, že…
Sebeobrana: …záleží na tom kdo, jak a pro koho. Pokud budete učit čtyřicetiletou maminku trhat ohryzky a prošlapávat kolena a ona omdlévá při pohledu na zabíjení kapra, je něco asi špatně. A nácvik v pohodovém prostředí, kde se ukazuje deset tisíc “smrtících” technik, pro větší “realitu” vše bez chráničů, to vám do reálného konfliktu taky moc nedá… První je nedostat se do problémů a když už se posekat, mít jen pár věcí, ale parádně našlapaných. Čím víc možností člověk má, tím déle mu bude trvat, než se rozhodne co použije. Jednoduchost tisíckrát pilovaná. Stínově, do aparátů, ve sparringu.
Bojová umění nestojí proti bojovým sportům nebo sebeobraně. Tyhle tři věci leží na kruhu a jedno může pomoci s druhým.
Ideál učence/válečníka?
Dnes už většina “tradičních” stylů zdegenerovala v gymnastiku v saténovém pyžámku. Schovávají se za svoji linii, za své předky. Ale ve skutečnosti jim dělají ostudu. Je to škoda. Čest a sláva výjimkám.
Je dobré mít úctu k předkům, poslouchat svého sifu, ale ať se to nezvrtne v sektářství a šarlatánství.
Tradiční bojová umění nejsou jen o tom být lepší bojovník, ale být lepší člověk všeobecně. Po zdravotní, po psychické i po bojové stránce.
Závěrem?
Tradiční neznamená stejné jako před sto lety. Znamená to konstantní vývoj po delší dobu. Styl se musí vyvíjet a přizpůsobovat prostředí, ve kterém se cvičí. Pokud budu žít ve městě známém válkami gangů, budu pořád v nebezpečí přepadení, budu se víc učit bouchat. Naopak v klidném prostředí se může dát větší důraz na zdravotní aspekt. Ale pořád jsou to BOJOVÁ umění, nemohu bojový aspekt vynechat úplně, jinak je to jen podivné zdravotní cvičení. Nic proti zdravotním cvičením, ale nazývejme věci pravými jmény.
Adam „Kain“ Nikrýn, žák Pavla Macka sifu, působí jako instruktor v pražském gymu Practical Hung Kyun – vede lekce dětí a začátečníků.
