Mistři, kteří létají nebo myslí pohybují předměty. Mniši, o něž přerazíte traverzu jen to hvízdne a oni se jen otřepou a odejdou. Fikce, nebo realita? Nejen o tom, ale také o školství a jihočínském bojovém umění Lam Ga Hung Kyun jsme hovořili s Michalem Roupcem – mužem v kristových letech a s pevným postojem, který pochází z Moravy, ale už čtvrtým rokem žije v Sedlečku u Chotovin. Má téměř čtyřletou dceru a učí handicapované děti v Kaňce. Od pondělí bude dvakrát týdně dělat ranní rozcvičky pro veřejnost na břehu Jordánu.
Jste původem z Moravy, to mi nedá. Pijete rád víno?
Jsem z Klobouků u Brna, kde rodiče učili na základní škole. Pak jsem nějaký čas bydlel v Praze, ale tam jsme nechtěli vychovávat dítě. Je příliš divoká, na druhou stranu jsou tam dobré školy bojových umění. K vínu mám samozřejmě kladný vztah. Červené mám moc rád.
Dovážíte si ho z rodného kraje?
Vlastně tam už moc nejezdím. Naši občas od známých nějaké dostanou. Jinak zajdu třeba v Táboře do vinotéky. V obchodě, když vidím ten kraj – Pavlovice, Mikulov, řeknu si: To bude dobrý, to si dám. Ale nejsem žádný znalec.
Zdatným znalcem jste ale v bojových umění. Jak jste se k nim dostal?
Asi mě vždy přitahovala. Když mi bylo kolem deseti, chodil jsem – zřejmě jako každý – na karate. To je spíš vzpomínka. Pak jsem se k němu dostal až zhruba v devatenácti, když měl můj kamarád rakovinu a jezdil na ozařování. Jednou z těch podpůrných věcí bylo, že se učil tchaj – ťi. Rozhodně mu to pomáhalo. Šel jsem to tedy zkusit taky. Odjel jsem do Prahy, vypadl z baráku, našel si práci, podnájem a začal cvičit. Onen mistr kromě toho učil severní shaolin a další styly. Opravdu jsem makal, navštěvoval všechny kurzy, které měl. Pět dní v týdnu. Tam jsem se poznal i se svou ženou. Po třech letech jsme od něj odešli. Bára se dál učí u jeho dcery a já přešel k mistru Pavlu Mackovi. Tam jsem šest let, učím se a předávám to dál.
Co je to konkrétně za styl?
Jmenuje se Lam Ga Hung Kyun. Je to jihočínské bojové umění – Hung Kyun – rodiny Lam. Hung Kyun tedy může být spousta druhů, od různých rodin. Můj mistr – sifu se to učí přímo od Lamů.
V čem je toto umění specifické?
Je jako většina jižních stylů postavené na pevných postojích. Příliš se tam nekope a nepoužívají se akrobatické prvky, na rozdíl od severu. Zahrnuje krátké silné údery. Jedná se o takový sevřený styl. Je to dáno tím, že na severu Číny byli lidi větší a měli větší sílu, to se promítalo do bojového umění. Na jihu byli lidé opačného ražení. Ve finále ale o styl příliš nejde. Není žádný horší a lepší. Jde o přístup učení a k učení. V tom je pro mě Pavel Macek cennou osobností. Pro něj je to životní cesta, a to je znát. Není to žádné: odcvičíme a nazdar. Neustále na sobě pracuje, vzdělává se, překládá z čínštiny…
A vy umíte čínsky, nebo se učíte?
Neučím. Umím jen pár slov a frází. Čínsky se ani učit nechystám. Není totiž moc kde. Potřeboval bych spíš přímo kantonštinu, ta se ale příliš nevyučuje a nemám na to ani čas. Žena se ji chvíli učila, je to pěkné, ale asi to neklapne.
Nezkoušel jste i jiné bojové umění?
Kromě těch zmíněných – karate, severní shaolin, tchaj ťi – tak ne. Mám blízko k těm čínským a drží mě to kvůli Pavlovi Mackovi. Nemyslím si, že Hung Kyun rodiny Lam je the best of, ale v té rodině byli dobří mistři. Kvalita je tam pro mě značná.
Nakonec jste se rozhodl sám učit…
V Táboře to dělám asi rok. Je obtížné cvičit sám, protože většina bojových sestav je párových. S mistrem jsme se dohodli, že tu zřídím pobočku. Nejsem tedy mistr, ale vedoucí pobočky. Učím, co umím. Vždy po konzultaci se sifu.
Kolik máte žáků?
Teď jich chodí jedenáct, tvrdé jádro jsou ale tak čtyři. Mám radost, že makají. Že to není o tom, že přijdou jen v pondělí a středu na trénink. Věnují se tomu i doma, což je podstatné. O tom to je.
Zevrubně. Jak vypadá trénink?
Rozehřátí organizmu…A! Na samém začátku se pozdravíme! To je slušnost. Následně je rozcvička, základní postoje, stání v nich. Pak se trénink diferencuje podle toho, jak je kdo daleko a na čem chce pracovat. Může to být sestava, její části, párová cvičení, trénink úderů. Trénink končí posilováním, strečinkem. Pozdrav a ahoj.
Kdo se k vám může přihlásit? Pro koho je umění vhodné, jsou nějaká věková či genrová omezení?
Holky, kluci, to je jedno. Tím se bojové umění liší od sportu. Cílem není výkon měřitelný medailí nebo stupněm. Cílem je v člověku samotném, kam sám sebe posune a každý se posouvá úměrně k sobě. Zájemce musí mít trpělivost, hlavně ze začátku je to totiž dost nuda. Cvičí se dokola ty samé věci, sestavy jsou dlouhé, stále v nízkých postojích, nohy bolí, machrovat se s tím nedá a bicepsy z toho taky nerostou. Podstatné je tedy zapálení, vytrvalost a musí to člověku hlavně vyhovovat. Co se týče věku, omezení veskrze není, protože se dají cvičení upravit. Horní hranice prakticky neexistuje, ale ideální je začínat třeba kolem osmi let. Učí se ale také už od čtyř let. Tak malé děti zatím neučím, ale vypadá to, že příští rok bych kurz pro ně začal. Aby ve škole nepadaly a byly pohybu schopné, je to totiž katastrofa. Neumí dnes už ani kotrmelec. Zájem ze strany rodičů je.
Vyjmenoval jste strasti cvičení. Co zájemcům naopak přinese?
Mohu říci, co dává mně. Když člověk pracuje na svém těle, je v tom životě nějak více probuzený. Nemyslím to nějak mysticky, ale cítím se víc vzhůru a schopnější. Tělo dobře funguje, cítím se fajn, mám lepší náladu, více výdrže, méně únavy a bolesti. Kromě bojové složky je to práce s tělem, nějaké vytváření pohybu, proto je to umění. To je příjemné, nutí to přemýšlet. V neposlední řadě je také filozofická část. Je nějaká parta lidí, kteří se podporují a mají nějaké morální vlastnosti. Nechodí vytloukat hospody.
Musel jste už někdy použít bojové umění?
Párkrát jsem utekl. Nepoužil, naštěstí. Snažím se konfliktům vyhýbat, nebo je řešit ústně. Nechtěl bych zažít, abych musel použít. Je to vždy risk. Blbě upadneš, nebo blbě upadne ten druhý. I když jsi v právu, je z toho malér. To za to nestojí. Když by na to přišlo, tak bych ale nechtěl stát a nečinně koukat. Vím, že tělo bude fungovat. Chci umět uchránit sebe nebo své dítě. Třeba i útěkem. Doufám, že k tomu nedojde. Většinou se ty lidé nechtějí prát, radši si dají panáka a je to dobrý.
Prozradil jste, že se v současnosti připravuje film o bojových umění, v němž také působíte
Na veřejnoprávní televizi bude dokument o třech školách čínských bojových umění. Asi to bude něco velkého, točili jsme například v takové velké japonské zahradě u Vltavy, natáčí se tréninky a další. Jsem zvědavý, konečně uvidím pořádně natočené video, podle něhož třeba budu moct nějaké věci na sobě vylepšit. Film by měl navíc obsahovat i takové ty nadnesené povídky.
K tomu mě napadá, jak jste na tom s filmy o kung-fu, máte je rád?
No jéje! Hlavně ty staré filmy ze 70. let, jako 36 komnat shaolinu. To je luxus, ve spoustě z těch filmů je vidět kvalitní kung-fu. Není to sice boj, ale párové sestavy. Ty lidé to umějí, dělají to technicky správně, je to krásně provedené a navíc jsou filmy i trochu vtipné. Je dobře, že byly natočené. Jsou takovou kuchařkou.
A jak je to v moderních filmech?
Už to není takové, protože se hodně efektů dohání dráty a rychlými střihy. Stále jsou ale dobré. Mám rád Hrdinu, Tygr a drak, Klan létajících dýk. Jsou hodně epické a nadnesené, spíš jako pohádka. To, že tam létají a podobně, je však součástí legend. Mohou to být také metafory. Myslím, že Číňané neberou nadpozemské vlastnosti bojovníků vážně. Stejně jako my vodníka, o kterém mluvíme, kreslíme ho, ale pochybuju, že někdo dospělý věří, že ve vodě skutečně je.
Říká se ale, že mistři umí skákat tak, že to vypadá jakoby létali, nebo že umí hýbat předměty na dálku.
Nic takového jsem nikdy neviděl a myslím, že je to blbost. Když už jsem na takové video koukal, byly ty věci prezentované na jeho žácích. Osobně myslím, že je to podvod. Můj sifu to říká dobře: Kung-fu není magie. Nejsou tam tajné pohyby a čáry máry, prostě jen makáš. To, že je někdo rychlý a silný, neznamená magické schopnosti, ale dřinu. Dobrý mistr vypadá i v pokročilém věku zdravě. Může vypadat i mladší, má sílu i zdravou mysl. A měl by to být dobrý člověk. To mi přijde jako „magie“ kung-fu.
Na Sokolské plovárně v Táboře byste měl dělat přes prázdniny cvičení pro veřejnost. O co jde konkrétně?
Plovárna je skvělým místem v centru města. V Číně je tradice, že lidé každé ráno cvičí. Vcelku mě mrzí, že zde všichni navštěvují různá fitcentra, kde cvičí mechanicky a v nějakém prostředí, přitom je tu nádherný venkovní prostor s mrakem trávníku a prastarých stromů, kde se navíc v létě poránu můžete vykoupat. To je úžasné! Napadlo mě, že zde udělám ranní rozcvičky pro ty, kteří budou mít chuť. Město mě v tom finančně podpořilo a přispělo na propagaci. Hodinová cvičení budou v pondělí a ve středu od července do konce září. Začátek bude o půl sedmé. Když bude ošklivo, cvičení nebude. I kdyby lidé přišli, posadili se a posnídali rohlík s máslem a čajem, příroda jim úplně jinak nastartuje den.
Opustím téma bojové umění. Neustále učíte, to jste dělal vždy?
Už v Praze jsem učil na základní škole. Mám to asi po rodičích a ta práce mě strašně baví. Učení bojového umění mě baví extra, protože to mohu dělat tak, jak chci. Učím po svém, a když to lidem vyhovuje, tak ke mně chodí. Je v tom minimální byrokracie a maximální praxe. Baví mě pracovat s lidmi.
Práce s lidmi ale občas přináší také zklamání, rozčarování. Jak se se zradami a znehodnocením své práce vyrovnáváte?
Člověk na to špatné časem zapomíná. Naštěstí. Zůstává pak to dobré. Na své žáky většinou vzpomínám v dobrém, protože jsme spolu udělali kus práce. Zklamání jsou však také a patří k tomu. Mám například trvalý problém se školským systémem, asi nejsem zdaleka jediný. Vědomosti a talent učitelů není kvůli němu cílený na děti, ale na plnění nějakých jeho kriterií a kolonek. Na to mě nebaví utrácet energii. Proto radši učím bojové umění, kde mi do toho nikdo nekecá. Kromě mého sifu.
Jak byste si představoval ideální školský systém?
To zřejmě nedovedu navrhnout. Jsem učitel a nezažil jsem žádnou jinou funkci – ředitele, inspektora a dalších. Jako učitel bych ale potřeboval více volnosti. Abych mohl pracovat s dětmi podle toho, co ony chtějí či potřebují. To neznamená, že půjdeme do cukrárny. Není problém se přece učit u Jordánu, nebo nemít limity. Myslím, že to jde navázat na tvrdé vědomosti jako matika, pravidla pravopisu. Naráží to však na časové dotace předmětů, zapisování do třídních knih, plnění plánu a případně vysvětlování a obhajování změn před inspekcí. Už ani tělocvik se nemůže učit jako dřív, protože když se při něm něco stane, hned je z toho průšvih. Na jednu stranu to chápu, na druhou je to ke škodě dětem. Jsou hodně stlačené a izolované. Nevím, zda ti lidé, kteří tohle vymýšlejí, jsou dobrými učiteli. Snažíme se dnes do dětí natlačit množství dovedností, ty se přitom nedají ani pojmout. Mělo by se učit, jak s informacemi a fakty pracovat, jak je třídit od blbostí. Ne že by tohle nebylo proklamováno, ale teorie je jedna věc a praxe vypadá úplně jinak.
Asi je to také o rodičích…
O těch samozřejmě hodně. Je to o jejich motivaci, jak dítě podporují a kterak komunikují se školou. Myslím, že budu „rodič postrach školy“. To, co vidím kolem sebe, je občas běs. Třeba jsou to lidé vzdělaní, prošli fakultami, ale chybí jim nějaký talent nebo jakási empatie k dětem. Je to těžké téma. Ono to začíná na vysokých školách, kde budoucí učitele učí moderní postupy výuky, které už měl notabene Komenský dávno zmáknuté, ale učí je starými, nefunkčními metodami. To, že budeš pět hodin sedět a do hlavy ti budou lít věci, o nichž ti následně řeknou tady si to okopírujte a přečtěte, je k ničemu. To tam nemusím být. Nepotřebuju číst, jak mám pracovat s dětmi. Potřebuju to vědět. Zažít je, naučit se vychytávky z praxe. Číst si mohu doma na kanapi.
K Číně máte skrze bojové umění blízký vztah, byl jste tam někdy?
Nebyl a ani nevím, co bych tam chtěl vidět. Rád bych se tam jednou podíval, ale zatím na to nejsou peníze ani čas. Když to neklapne, svět se tím nezboří.
Takže si sednete a dáte si dobrý čínský čaj….
Momentálně nejvíc piju cejlonský. Ale ani ten už vlastně moc ne, teď jen vodu. Nějak mi chutná nejvíc. A občas pívo.
Originál interview naleznete na stránkách Táborského deníku.
