Svět čínských bojových umění (gungfu/mouseut; v stand. čínštině wushu) je plný nedorozumění, dezinformací, mystifikací a nepravd.
Jak se nacvičuje technika, síla a použití?
Co to znamená, když se řekne “tradiční” bojové umění?
Jaký je smysl a účel cvičení sestav?
Cvičí se v gungfu posilování a “otloukání”, cvičení se na boxovacím pytli?
A co cvičení ve dvojici, “sparring”?
Jak se nacvičuje volný boj?
Dá se gungfu použít v praxi, v reálném boji “na ulici”?
S těmito a podobnými otázkami se znovu a znovu setkáváme z řad jak laické, tak “odborné” veřejnosti.
V sérii tří článků, věnovaných bojovému aspektu čínských bojových umění, se pokusíme:
demonstrovat některé základní principy, metody a fáze tréninku čínských bojových umění- demystifikovat čínská bojová umění a stručně analyzovat jeden z jejich praktických aspektů, tj. bojovou (sebeobrannou) stránku
- vyvrátit (dodnes hojně citované) nepravdy, nesmysly či lži, pocházejících z článků a publikací sepsaných v lepším případě laiky-nadšenci, v případě horším podvodníky.
- poukázat na zavádějící obraz čínských bojových umění šířeného tzv. “gungfu filmy”, “mistry”/samouky linie VHS/VCD/DVD, “sifu” vyučenými na víkendových seminářích či čínskými instruktory, učících místo bojového umění sportovní gymnastiku.
- poukázat na nesmyslnost zevšeobecňování a generalizace (“styl x je nefunkční, styl y je lepší”). Neexistuje cosi jako “styl sám o sobě” – nezáleží totiž jen na tom co, ale kdo, jinými slovy, jde především konkrétní cvičence, učitele a školy, ne styly. “Když dva dělají totéž, není to totéž”, jinými slovy – “it’s the singer, not the song”.
Napsat teoretické pojednání o praktických záležitostech je úkol nelehký, proto se předem omlouváme za odborně-technický styl a místy komplikovanější text. Případné otázky samozřejmě rádi zodpovíme, ale raději čtenáře pobízíme k návštěvě některé ze škol autentického gungfu, jelikož “unce praxe je lepší než tisíc liber teorie”.
Forma, síla, použití
V první části seriálu se zaměříme na “formu”, tj. technický aspekt (Tai) čínských bojových umění. Část druhá bude věnovaná silovému a kondičnímu tréninku a rozvoji “dovednostních” aspektů (Gung). Třetí část bude věnována “použití” (Yung). Již předem poznamenejme, že se jedná o 3 různé pohledy na totéž, 3 různé aspekty jednoho systému, tvořící nedílný celek.
Jak již vyplývá z názvu – bude zaměřen především na bojovou stránku čínského gungfu. Tradiční čínská bojová umění jsou dnes “vícerozměrná”.- gungfu je o harmonickém rozvoji osobnosti jako celku .Ačkoliv v rámci této série článků úmyslně opomineme zdravotně-kondiční a duchovní aspekt čínských bojových umění, musíme zdůraznit, že:
- metodologie nácviku autentických škol čínských bojových umění, včetně specifických technik posilování, “otloukání”, strečink atd. jsou v souladu s koncepty tradiční čínské i moderní západní medicíny, byť nutno dodat, že zdravotní aspekt hrál za starých dob podružnou, příp. žádnou roli. Primárním a jediným účelem bojových umění bylo naučit bojovat, pozitivní zdravotní účinky byly sekundárním bonusem
- čínská bojová umění rozvíjejí nejen bojovnické dovednosti (Mou Gung), ale i bojovnické ctnosti (Mou Dak). Gungfu škola není továrna na adrenalinová monstra a diskotékové bijce, ale prostorem pro rozvoj člověka jako takového. Gungfu bez bojového aspektu je jen exotická gymnastika, gungfu bez zdravotního a duchovního aspektu rovná se postupná fyzická a psychická sebedestrukce
“Forma/technika”
Nyní již k samotnému tématu první části, a tou je “forma/technika” (Tai, dosl. “tělo”). “Formou” myslíme “technický” aspekt čínských bojových umění. Obecně řečeno, gungfu trénink postupuje “od ne-formy” přes “formu” opět k “ne-formě”. Začátečník, který neumí správně sevřít pěst, postavit se, udeřit či kopnout (“ne-forma”), se v tréninku učí jednotlivé postoje, pozice a koordinovanou práci celého těla, kroky, údery, kopy atd. (“formu”) za využití různých “pomůcek” (“stínové techniky/kombinace”, “sestavy technik”; “aplikace”, “sparringové sestavy”… ). Ideální (učebnicovou) formu v dalších stádiích tréninku rozvolňuje (od “formy” k “ne-formě”) a v reálné, tj. bojové podobě aplikuje v praxi (“bojové sekvence”/”sparringové drily”, “cvičný volný boj”, samotný boj).
Narozdíl od obecného přesvědčení, podporovaného např. tzv. moderním wushu či freestyle kata, nezáleží na tom, zda technika dobře vypadá, ale jakou dovednost rozvíjí a zda a jak funguje – “účel světí prostředky”. Bojové umění je potřeba chápat v původním, řemeslném/technickém (z řec. techné) slova smyslu, ne smyslu estetickém. Koncentrace pouze a jen na “formu” a opomenutí dalších dvou aspektů, tj. síly a použití, je dokladem naprostého nepochopení gungfu a bojových umění vůbec a jedním ze zásadních problémů, se kterým se dnes v mnoha školách soutěžních a předváděcích bojových sportů setkáváme.
Tradice vs. změna
Častým tématem mnoha diskuzí je otázka tradice. Výraz “tradiční” je dnes díky působení romantiků, fanoušků tzv. “gungfu filmů” a vyznavačů mýtu “zlatého věku” čínských bojových umění bohužel značně zprofanovaný.
Stručně a jasně – tradiční (z lat. tradere, předávat) neznamená “přesně tak jako před x set lety”, tj. (jak praví odpůrci tradičních systémů) zkostnatělý, zastaralý, přežitý. Tradiční výuka znamená předávání po léta či desetiletí generacemi expertů zdokonalovaných (tj. měnících se!), ověřovaných a osvědčených principů systému, “rafinovaných” metod nácviku a jeho praktického použití. Styly čínského gungfu totiž nejsou – navzdory všem mýtům a legendám – výtvorem konkrétního jedince, ale výsledkem dlouhodobého procesu a realistického zkoušení mnoha generací cvičenců v konfrontacích, kdy šlo skutečně o život – v dobách, kdy fyzické násilí a války byly na denním pořádku a schopnost ubránit se rozhodovala o bytí a nebytí nejen jedinců, ale rodin, vesnic, měst a národů.
Tradiční gungfu není institucionalizovaný a kodifikovaný bojový sport a dává značný prostor k vyjádření sebe sama. Styl žáků jednoho a téhož mistra se bude lišit – deset žáků téže školy rovná se deset různých rukopisů, jinými slovy, gungfu vás učí, abyste se bojovali jako vy, ne jako váš učitel.
Jako protipól stylů tzv. “tradičních” se často staví moderní, unikátní, revoluční etc. “fast-food” zkratky typu SCARS, Blitzdefense apod. Netřeba dodávat, že se jedná – stejně jako v případě “po staletí v neměnné podobě předávaných stylů”, pouze a jen o marketingový podvod na začátečníka-laika, v tomto případě typu “anglicky snadno a rychle za tři měsíce”.
Mezi hlavní “stínové”, individuální metody nácviku (Duk Lin) patří “stínové techniky/kombinace” (Saan Sik) a “sestavy technik” (Kyun Tou). Budeme se jim věnovat v následujících odstavcích.
“Stínové techniky/kombinace”
Tradiční čínská bojová umění obsahují 4 typy ofenzivních technik:
- kopy (Tek) – přímé, stranové, obloukové, kopy kolenem atd.
- údery (Da) – pěstmi, dlaněmi, bodnutí prsty; údery lokty, rameny, předloktím, boky, hlavou atd.
- “zápasnické” techniky (Seut) – porazy, podmety, přehozy, strhy, klinčování, odtlačení atd.
- páčení (nejen policejní “vyváděcí”), úchopy, držení (Na) – včetně škrcení a útoků na vitální body
Jak vidíme, bojový arsenál čínských stylů je oproti většině jiných (především sportovně-soutěžních) systémů komplexní – neomezuje se či nespecializuje na údery (jako např. box), kopy (taekwondo), “zápasnické” techniky (džúdó) či páky (aikidó). Čínští mistři říkají že “celé tělo je pěst (tj. zbraň)” – v útoku i obraně se tedy počítá se všemi typy útoků. Gungfu učí bojovat všemi dostupnými prostředky a za každých okolností – ve stoje, na zemi, zbraněmi i improvizovanými zbraněmi.
Každý ze systémů čínského gungfu má vlastní – většinou podobnou – metodologii pro nácvik “stínových technik/kombinací” (saan sik) – např. v naší škole Practical Hung Kyun se cvičí nejdříve techniky na místě, později s vytáčením a s kroky, nejdříve předem dané, později volné (podobné “stínování” např. v boxu či Muay Thai). Po přiměřeném zvládnutí techniky se přistupuje k rozvíjení síly a rychlosti. Stejně tak se technika nejdříve nacvičuje v její “ideální”, tréninkové podobě, a později se přistupuje k tréninku technik v jejich “reálné”, tj. bojové podobě.
Nepochopení rozdílu mezi prostředkem a cílem a různých úrovní procvičování technik je častým zdrojem nedorozumění – zmiňme např. problematiku nízkých postojů či stahování ruky k pasu. Stručně: Mechaniku pohybu techniky, její princip a generaci síly je totiž jednodušší a efektivnější procvičit zpočátku v pohybech s delší trajektorií, např. po větším kruhu či delší přímce atd. V postupu od “ideální” podoby technik k “reálné” se velký kruh se stává menším, dlouhá přímka se stává kratší, postoj vyšší apod., technika je po všech stránkách úspornější – ovšem princip zůstává stejný. Rytmicky synchronizovaný boj v nízkých (tréninkových!) postojích se vzorně učebnicovými technikami může sice být jednou ze součástí/fází tréninku, ale na ulici rozhodně nepatří. Gungfu v praxi rozhodně nevypadá tak efektně jako v divácky atraktivní choreografii gungfu filmů.
“Stínové techniky/kombinace” patří k cvičebnímu arsenálu řady systémů, nejen čínských. Přistoupíme tedy k další našeho pojednání, a sice cvičení sestav.
Sestavy technik
Sestavy (Kyun Tou) stylů čínských bojových umění – rozdíl od obecného přesvědčení – neobsahují stovky či tisíce technik, jak se občas můžeme dočíst. V případě většiny systémů se jedná spíše o procvičování (maximálně) několika desítek technik v různém kontextu, ať se již jedná o styly s jednou sestavou (Yang taijiquan), několika málo (většina linií Wing Cheun) či několika desítkami (Hung sing Choi lei fat, styl kudlanky nábožné). Dnešní sběratelé sestav, kteří by neobstáli ani v tlačenici v metru, by si měli uvědomit, že existuje mnoho vynikajících gungfu bojovníků, kteří si nepamatují či neznají sestavu ani jednu.
“Sestavy technik” fungují jako zhuštěné encyklopedie/učebnice konceptů a technik. Techniky je snazší zapamatovat si ve formě sestavy než izolovaně, stejně jako je snazší si zapamatovat báseň či píseň než náhodně řazený sled slov. Jsou-li jednotlivé techniky “slovní zásobou” systému, pak jsou principy a koncepty, podle kterých jsou jednotlivé techniky řazeny, jeho “gramatikou”, DNA. Sestava je hypertext – ideální (relativně pevně daná podoba sestavy) je jakousi homepage, která odkazuje na x dalších stránek téhož website, tj. na jiné kontexty technik, jejich variace, různé způsoby použití atd. Jedna a tatáž sestava se navíc díky propracované metodice výuky většinou procvičuje na různých úrovních různým způsobem, podle toho, na rozvoji kterého konceptu, dovednosti či aspektu se cvičenec rozhodne pracovat.
Některé sestavy nemají na první pohled s tréninkem bojových umění mnoho společného – laik možná zapochybuje o bojovém aspektu např. dlouhé a pomalé sestavy ze stylu Yang taijiquan či statické “malé myšlenky” (Siu Lim Tau) z Wing Cheun. Kde je rychlost, síla, pohyb, kde jsou údery a kopy a jiné aspekty, související s reálným bojem? Boxer či zápasník se může ptát, jak může tato pomalá “gymnastika” souviset s tréninkem bojového umění.
Toto a podobné velmi časté nedorozumění je nepochopením rozdílu mezi (v naší pracovní terminologii) tzv. “konceptuálními” a “bojovými” sestavami či jejich pasážemi:
Konceptuální” sestavy či jejich pasáže (např. Siu Lim Tau z Wing Cheun či Saam Jin ve fukginském systému “bílého jeřába” [Baak Hok Paai], v Practical Hung Kyun “Železné vlákno” [Tit Sin Kyun] či první části ostatních sestav) slouží kromě bojového (byť pro laika na první pohled méně rozkódovatelného) použití především k rozvoji struktury, “gramatiky”/DNA systému (pozice, mechanika pohybu, koordinace atd.) a jeho principů, “intence/záměru” (Yi), různých typů “síly” (Ging) a jejího směrování, kultivaci “životní energie” (Hei) atd.
V sestavách “bojových” (např. Choi Lei Fat, stylu taoisty “Bílého obočí” [Baak Mei Paai] či Hap ga; v Hung Kyun většinou druhé části sestav) jsou techniky a kombinace podobné předem danému “stínování” – jejich použití je na první pohled očividné, stačí je pouze vyjmout ze sestavy a dají se bez větších modifikací okamžitě procvičovat formou “stínových technik/kombinaci” (Saan sik) či drilů ve dvojici, “aplikací” (Saan Sau). Důležitý je často i sled pohybů v kombinaci, jelikož rozvíjí určitou synchronizaci, rytmus, taktiku a strategii daného systému.
Hypotetická linie vzniku sestav
Sestavy samozřejmě nevznikly a priori a per se, ale jsou jedním z posledních článků dlouhodobého vývoje. Tak jako jazyk (např. němčina) a různé způsoby výuky jazyka předcházel učebnici (např. Německy s úsměvem), tak i skutečný boj (a následně různé metody cvičení ve dvojici) předcházely cvičením “stínových technik/kombinací” a sestavám. Zamyslíme-li se nad vznikem sestav, mohla jít hypotetická linie jejich vývoje asi takto:
primární metodou byl na počátku jednoduchý cvičný “volný boj” (Saan Da) – technicky nedokonalý, s častými zraněními; převahu měla především vrozená, hrubá síla- při nácviku “volného boje” časem vykrystalizovaly určité výhodné techniky a kombinace – další fází tedy bylo cvičení předem daných technik/kombinací ve dvojici, v naší terminologii “aplikační drily” (Saan Sau)
- při cvičení Saan Sau s plnou sílou a rychlostí bylo stále poměrně velké riziko zranění – nebyly žádné ochranné pomůcky jako dnes (chrániče zubů suspenzory, helmy) a techniky často zahrnovaly útoky vedené na oči, ohryzek, rozkrok atd. Začaly se tedy cvičit i samostatně, “stínově” – vznikly “stínové techniky/kombinace” (Saan Sik), kde se cvičenec nemusel co do síly a rychlosti omezovat a naopak je mohl o to lépe rozvíjet. Navíc – a to je důležité – se dají cvičit individuálně, bez sparring-partnera.
- kombinací “aplikací” (Saan Sau) vznikly “sparringové sestavy” (Deui Chaak) – počet technik a kombinací rostl, a bylo snazší si je zapamatovat a předávat ve formě “sparringové sestavy” než izolovaně. Nesmíme zapomenout i na specifické metody cvičení ve dvojici typu “lepivé ruce” (Chi Sau) nebo “tlačící ruce” (tuishou)
- kombinací “stínových technik/kombinací” (Saan Sik) a “stínovým” procvičováním “sparringových sestav” vznikly sestavy (Kyun Tou)
Cvičení ve dvojici se budeme podrobněji věnovat ve třetí části série, teď si jen všimněme, že z historického hlediska mohou tedy sestavy být až na posledním (!) místě vývoje. V Číně navíc dodnes existují:
- styly, které nemají žádné sestavy, např. Leung Jaanovo Gulou Wing Cheun, kde se procvičuje jen 40 “stínových” technik (Sei Sap Dim) a jejich následné použití
- styly, které neprocvičují ani “stínové” techniky a cvičí se rovnou jejich použití (Saan Sau), např. některé linie Choi lei fat
- systémy, které neobsahují dokonce žádné “techniky” v obvyklém slova smyslu – např. Yi Kyun (yi quan).
Tak jako např. Německy s úsměvem je pouze jedna z mnoha pomůcek při studiu němčiny, tak i sestavy jsou pouze jedním z mnoha prostředků při tréninků gungfu – jedním z mnoha prostředků, ne cílem. Cvičení sestav je sice důležitou, ovšem ne jedinou pomůckou při nácviku gungfu.
I s učebnicí je samozřejmě potřeba správně pracovat, a to pod vedením kvalifikovaného učitele. Sestava se neučí pro sestavu (exhibice, soutěže), jak jsme tomu dnes bohužel často svědkem, ale kvůli technikám, kombinacím, konceptům a principům v ní obsaženým – je zřejmé, že je potřeba je ze sestavy vyjmout a procvičovat je jak “stínově”, tak ve dvojici. Last but not least – sestavy se cvičí též kvůli rozvoji síly, rychlosti a dalších dovednostních apektů (viz níže), tj. pro rozvoj praktické dovednosti, a ne tedy pro potěchu oka diváka či vyšší skóre od rozhodčích, jak je tomu např. v baletu, moderní gymnastice, tanci, moderním wushu či free style kata.
Při analýze “stínových” technik a jejich sestav jsme mj. narazili jeden z problémů zmiňovaných na začátku článku, a sice nedělitelnost oněch tří aspektů, totiž “formy”, “síly” a použití. Jak “stínové techniky/kombinace”, tak sestavy slouží v gungfu kromě nácviku “techniky” především k rozvoji “dovednostních aspektů” (Gung) a “použití” (Yung). Různé sestavy či jejich pasáže lze kromě jejich bojové funkce brát i jako multifunkční posilovací stroj rozvíjející různé typy síly, např. dlouhou sílu (Cheung Ging), krátkou (Dyun Ging), tvrdou (Gong Ging), měkkou sílu (Yau Ging) atd., tj. “živou, koncentrovanou, výbušnou a koordinovanou sílu” (Ging Lik) v protikladu k vrozené či kulturistickou posilovnou získané “mrtvé/izolované síle” (Sei Lik). “Forma”, “síla” a “použití” jsou tudíž 3 nedělitelné aspekty téhož:
provázanost “formy” a “síly”: správná technika je ideální “formou”, zatímco síla a rychlost “obsahem”. Při špatném provedení techniky (pozici, struktuře, pohybu, koordinaci atd.) se nemůže síla správně předat, plynout – drhne a zasekává se. Technika je pak ztuhlá a slabá, pohyb pomalý a trhaný. Na druhou stranu dokonalá technika bez správné síly a bez rychlosti je nefunkční.- provázanost “formy” a “použití”: správná “forma” se ověřuje, opravuje a především přichází ke svému uplatnění při různých typech cvičení ve dvojici
Tolik ve stručném nástinu k “formě”.
V oboru čínských bojových umění se setkáváme s rčeními typu “být silný/rychlý je lepší než znát sto technik” či “nejdůležitěší je kuráž, na druhém místě síla, na třetím technika”. Trénink v tradičních školách – na rozdíl od dnešního standartu – nezačíná nácvikem technik, ale tréninkem “síly”, “dovednostním tréninkem” (Gung Fu), tréninkem základních dovedností (Gei Bun Gung) – stáním v postojích, strečinkem, posilováním, otloukáním, cvičením s boxovacím pytlem, dechovými cvičeními atd. Tomuto aspektu bude věnována druhý díl této série článků.
K obrazovému doprovodu: První díl článku jsme doplnili starými fotografiemi význačných mistrů různých stylů čínských bojových umění (Hung Kyun, Wing Cheun, Choi Lei Fat, Tong Long Kyun, Zi Ran Men, Taijiquan, Baguazhang atd.) z archivu autora.
Poznámka k trankripci čínštiny: K latinizaci kantonského dialektu byla použita transkripce Yale, k latinizaci standartní čínštiny systém Hanyu pinyin.
Článek byl poprvé uveřejněn na serveru bojovaumeni.cz
