Jak bys popsal Hung Kyun a) laikům b) profesionálům?
Nováčkovi: Hung Kyun je tradiční jihočínské bojové umění. A chtěl bych zdůraznit bojové umění (cílem je tedy bojovat, ne předvádět sestavy) a tradiční (v původním smyslu slova tradice – máme historii, kterou známe. Víme odkud jsme přišli, co se změnilo a podobně. Ne – takhle to dělali před sto lety, tak to budu dělat taky).
Styl samotný je známý svými pevnými širokými postoji, tvrdými údery a nekompromisností – nevzdávat se. Spíše ofenzivní, k čemuž má skvělé prostředky ať už v „dlouhých“ kontinuálních úderech vypůjčených z Hap Ga, nebo „krátkých mostech“. A díky dlouhé tradici, začínající v Jižním Shaolinu, přes Wong Feihunga, Lam Saiwinga, nebo Lam Jou byl náš styl obohacen o mnoho prvků z jiných stylů a škol – jsme s trochou nadsázky MMA jihočínského gung fu.
Profíkovi: Díky dlouhému vývoji máme zajímavý mix technik, které se dají použít jak v ringu, tak na ulici. Základem je buď nahodit vějičku, nebo zmizet z linie pohledu (stínící ruka, nebo cik-cak kroky), které jsou následovány údery buď na citlivá místa (ulice), nebo prostě jen údery a kopy (ring). Co se týče klinče nebo boje na zemi – cílem je nedostat se do nich. Což je obzvláště užitečné pravidlo pro ulici (nikdy nevíte, kdy se objeví jeho kamarád, že?). Ne, že bychom neměli nic pro tento druh boje (kolena, takedowny, porazy i páky u nás najdete), ale jak už jsem psal – cílem je nedostat se do podobné situace.
Co bys poradil a) nováčkům b) pokročilým žákům?
Nováčkovi: Cvičit pravidelně a poctivě. Když nebudete makat, je úplně jedno, jak jste nadaní.
Pokročilému: Neusnout na vavřínech a makat. Najít si něco málo technik, které se mi líbí, nebo mi jdou, a ty procvičovat. A nezapomenout na základy. Základy jsou ta konstrukce, na které postavíte vše ostatní. Pokud jsou slabé, nebo je zanedbáte, celá stavba se zhroutí.
Jak vidíš vztah tradičních bojovým umění a a) MMA b) reálné sebeobrany?
Osobně tam vidím větší problém mezi MMA a reálnou sebeobranou, než u tradice/moderní. Ono, všechno se vyvíjí a to že jsme tradiční znamená, že už máme nějaké povědomí co funguje a co ne, know how chcete-li. V tom je naše síla – zkušenosti. Tradice neznamená, že když se něco cvičilo před sto lety, budu to věrně napodobovat. Napodobení bez pochopení je idiocie a ne tradice.
Vezměme si třeba ochranné pomůcky. Ty nikdo před sto lety nepoužíval – no jo, jenže jestli to nebude tím, že před sto lety žádné boxerské rukavice nebyly, maximálně nějaké bandáže a suspenzor. Také účel cvičení byl trochu jiný – časy byly nebezpečné. Dneska je nebezpečné vylézt před Hlavní nádraží v noci, nebo před Spartu ve slávistickém dressu. A obojímu se dá předejít nebo vyhnout. Paradoxně je pro většinu naší populace akutnějším nebezpečím bolest zad.
Hůře bych viděl vztah MMA a RBSD. Sport vs. boj bez pravidel. V sebeobraně potřebujeme obojí. Nemusí to být nutně MMA, ale pokud nebouchám do bránícího se protivníka, a může to být i jen lehký sparing, nikdy nebudu vědět co mi funguje a co ne. A jestli se „neposeru“, když přijde na reálný boj. Na druhou stranu – MMA je poměřování sil. Mám tedy pevně daná pravidla co smím a nesmím dělat, podobnou váhu,… Na to se vás nikdo na ulici ptát nebude. Tam budete chtít použít přesně ty věci, co v ringu nesmíte. A v této rozdvojené mentalitě bych viděl největší problém.
Učenec/válečník: Jaký je tvůj postoj k a) bojovému b) kulturnímu aspektu tradičních čínských bojových umění?
No, abych řekl pravdu, nikdy mne Čína zase tak nezajímala, v tomhle jsem diletant. Z bojového hlediska mne oslovuje směs technik – dlouhé i krátké mosty, každý si může něco najít. A také máme zbraně.
Na zbraně se hodně nadává, nebo se jim směje – kdo bude chodit venku s halapartnou nebo šavlí? Když pominu, že znalost použití nějaké konkrétní zbraně vám může ulehčit použití zbraně improvizované, jsou zbraně skvělá cvičební pomůcka. Tím, že se pro každou zbraň generuje síla trochu jinak vám umožňují se zase dostat o kousek dál. Třeba u té zmíněné (mé oblíbené) halapartny – hodně důležité je vytáčení v kyčlích a „zapakovanost“ – zkuste si někdy s devítikilovou halapartnou sekat jen rukama, není to příjemné. A v neposlední řadě, cvičení se zbraněmi je zábava. A i ta je důležitá.
Z kulturního hlediska mne oslovují válečnické ctnosti, mou dak. Myslím si, že mají nejen univerzální hodnotu – úcta, loajalita, poctivost, vytrvalost,.. – ale vytváří jedinečnou atmosféru uvnitř školy samotné a mezi jejími členy. Stává se z nás tak více rodina, nějaké společenství, spíše než jen další sportovní oddíl. A i to je podle mne důležité. Protože tam, kde se budu cítit dobře, se mi bude lépe cvičit.
Krom toho, jsou zajímavé paralely mezi mou dak a rytířskými ctnostmi západní Evropy.
Závěrem?
Zatím jsem hovořil
hlavně o různých aspektech cvičení, na závěr bych chtěl napsat co cvičení dává mně samotnému. Správná odpověď asi bude celkový rozvoj.
Když jsem začal cvičit, byl jsem spíš hromada s**ček, abych to řekl slušně. Do měsíce přestaly bolet záda, začal jsem chodit rovně, zhubnul jsem. To je rozvoj po fyzické a hlavně zdravotní stránce.
V té době jsem měl nějaké zkušenosti s bojovými uměními, ale až tady mi dokázali odpovědět na moje otázky a povzbuzovali mne, abych se ptal. To byl rozvoj po bojové stránce.
A v neposlední řadě jsem tu nalezl spoustu lidí ochotných komunikovat a pomáhat. A nejen ohledně cvičení. Přesně podle již zmíněných mou dak, ačkoli v nich přímo toto slovo není – bratrství, esprit de corps. A to je pro mne rozvoj po duševní stránce.
Tím nechci říct, že nelze nalézt stejný rozvoj jinde, nebo že ho každý nalezne u nás. Tím chci říct, že já ho našel tady.
Jan „Abbe“ Nikrýn, žák Pavla Macka sifu, působí jako instruktor v pražském gymu Practical Hung Kyun.
