Hung Kyun je jedním z nejvýznamnějších a nejtypičtějších stylů jihočínských bojových umění. O vzniku Hung Kyun koluje mnoho teorií a hypotéz, nicméně většina z nich vychází pouze z pověstí a neopírá se o faktické základy. Od svého otce jsem slyšel množství historek z období ranné historie Hung Kyun, především o životě a době Lam Saiwinga, nicméně jakožto člověk spíše prakticky zaměřený, který historii stylu nikdy do hloubky nestudoval, nabízím v tomto článku spíše své chápání a výklad těchto příběhů.
Říká se, že počátky Hung Kyun jsou spojeny s vypálením jižního kláštera Siulam za vlády dynastie Ching. V některých vydáních tréninkového manuálu „Krocení tygra ve znaku gung“ (Gung ji fuk fu kyun) napsaného na počátku 20. století mistrem Lam Saiwingem se můžeme dočíst, že Hung Kyun založil buddhistický mnich Jisin, jeden z těch, kdo vypálení kláštera Siulam přežili.
V době panování císaře Yungjinga z dynastie Ching Japonci obsadili Tchaj-wan. Pro Chingy to byla velká rána. Pokusy civilních i vojenských pánů z celého císařství ostrov znovu ovládnout však byly neúspěšné. To se nicméně změnilo, když se na scéně objevila skupina siulamských mnichů z provincie Fukgin. Udatně bojujícím mnichům se podařilo Japonce porazit a Tchaj-wan dobýt nazpět. Na chingském dvoře vyvolaly zprávy o vítězství nadšení a císař chtěl mnichům udělit tituly a bohatě je odměnit. Asketičtí mniši však za své vítězství přijali jen pole a zrní. Aristokratům na chingském dvoře bohužel krátce na to došlo, že klášter vychovávající muže tak mimořádných schopností by mohl být velmi nebezpečný, kdyby se rozhodl postavit proti vládnoucí dynastii. Pragmatická opatrnost spojená se závistí tak nakonec vedla k vydání tajných rozkazů obilí uskladněné v chrámu zapálit, aby klášter uprostřed noci lehl popelem. Mniši, kteří situaci rychle pochopili, z kláštera uprchli do sousedních provincií. Jisin se vydal do provincie Gwongdung, kde našel útočiště v klášteře Naam Hoitung. Tam také začal vyučovat bojové umění.
Kniha mistra Lam Saiwinga patří k nejstarším manuálům bojových umění, které byly v Gwongdungu vydány. Jedná se o klíčové dílo pro bojová umění rozšířená v Gwongdungu a o vynikající příspěvek k rozvoji jihočínských bojových stylů.
Výše uvedený příběh sice nepostačí jako detailní popis historických kořenů Hung Kyun, nicméně výstižně shrnuje situaci, z níž tento styl vzešel. Ve „Stručném úvodu k Gung ji fuk fu kyun uvádí mistr Lam Sai Wing několik klíčových charakteristik:
1) Hung Kyun je styl původem z Fukgin, nicméně rozvinul se až v provincii Gwongdung
2) Hung Kyun byl stylem po dlouhou dobu pronásledovaným chingskou vládou
3) Nejstarší vývoj a šíření stylu probíhalo převážně tajně a z ilegality Hung Kyun mohl vystoupit až za života mistra Lam Saiwinga v počátcích Čínské republiky.
Za zmínku stojí, že tento příběh o vzniku Hung Kyun se v podstatě shoduje s mýtem o vzniku tajné společnosti Hung mun. Dokonce i nejstarší informace o zničení jižního Siulam pocházejí právě z dochovaných záznamů společnosti Hung mun. Skutečností je, že provincie Fukgin se svými jedinečnými dějinami a složením obyvatelstva se ke konci éry dynastie Čhing stala doslova semeništěm tajných společností. Z nich je třeba zmínit především právě Hung mun. Z dnešního historického výzkumu vyplývá, že tajné společnosti často organizovaly své aktivity kolem klášterů, které se následně staly terčem soustavného státního útlaku a persekuce končící v některých případech až zničením nepohodlných klášterů. Na otázku, jaké spojení případně existovalo mezi Hung Kyun a společností Hung mun, budou muset v budoucnu odpovědět historikové. Já jsem si však jistý, že shodné prvky nejstarších příběhů o vzniku Hung Kyun a Hung mun jsou více než pouhá náhoda.
Kdy se vlastně z Hung Kyun stal samostatný styl bojových umění? To je těžké přesně určit, nicméně nejpozději od počátku 20. století bylo v Gwongdungu uznáváno pět rodinných stylů bojových umění – Hung, Lau, Choi, Lei a Mok. Hung Kyun je v této pětici uváděn na prvním místě, což dokazuje jeho význam a také prestiž, jíž se v té době těšil. Před sto lety bylo v Gwongdungu obrovské množství škol bojových umění a dobrá pověst těchto škol přímo závisela na boxerských a bojových dovednostech učitelů, kteří stáli v jejich čele. Je proto nepochybné, že Hung Kyun byl v té době nejváženějším stylem v Gwongdungu i díky nevídaným bojovým dovednostem mistra Lam Saiwinga. Z vyprávění svého otce si pamatuji, že když si tehdy někdo chtěl otevřít školu bojových umění, musel nejprve navštívit Lam Saiwinga a vyžádat si jeho svolení. To naznačuje, že Lam Saiwing v kruzích zabývajících se v Gwongdungu bojovými uměními požíval nebývalé úcty. Jeho vliv byl dokonce tak velký, že valná většina Hung Kyun jak se vyučuje dnes je přímo odvozena právě od učebních postupů Lam Saiwinga – což jasně dokládá význam a jedinečnost jeho přínosu k rozvoji tradičních čínských bojových umění. To samozřejmě neznamená, že by techniky a sestavy zaznamenané a vyučované Lam Saiwingem představovaly kompletní repertoár Hung Kyun, jak byl znám v tehdejším Gwongdungu. Tradiční bojová umění však utrpěla nenapravitelné škody v katastrofickém desetiletí Kulturní revoluce a my dnes již nemůžeme přesně odhadnout rozsah ani povahu toho, co bylo ztraceno. Mohu jen konstatovat, že mistr Lam Saiwing položil základy Hung Kyun rodiny Lam, což je systém, z něhož je odvozena valná většina současných liníí Hung Kyun.
Hung Kyun mistra Lam Saiwinga čerpá z mnoha zdrojů. Nejvýznamnější z nich je odkaz mistra Wong Feihunga – „krocení tygra ve znaku gung“ (gung ji fuk fu kyun), „tygr a jeřáb“ (fu hok seung ying kyun), „železné vlákno“ (tit sin kyun), „tyč osmi trigramů“ (Ng long baat gwa gwan) atd. – nicméně zahrnuje i techniky Hung Kyun předávané v rodině Lam. Mezi ně patří zejména „šípová dlaň“ (jin jeung) „Geuichungovy dva velké nože (Geuichung daai hang yut seung dou), dále však také pěstní a zbraňové techniky a sestavy převzaté z jiných stylů, například „kopí květu slivoně (mui fa ying cheung), „důstojnická šavle ji fai dou), „velký trojzubec rodu Yiu (Yiu ga daai pa) atd. Ve 20. a 30. letech 20. století se tradiční bojová umění pod patronátem republikánské vlády stala národním symbolem „Nové Číny“ a vzkvétajícího Hnutí za sebeposílení. Období konce války bylo zlatým věkem bojových umění, jejichž obliba neustále rostla a po celé zemi byly zakládány školy bojových umění přispívající nebývalou měrou k výměně poznatků mezi severem a jihem. Duch bojových umění na čas prostoupil celou zemi a Hung Kyun se v jižní Číně stal symbolem neúnavného sebezdokonalování člověka.
Po Lam Saiwingovi se druhým velmistrem Hung Kyun stal jeho synovec, mistr Lam Jou. Ten Lam Saiwingovy techniky a učení nejen převzal, ale jeho odkaz také významně dále rozvinul. Jeho reformy se týkají především dvou aspektů – rozsahu výuky a san faat (práce a pohyb těla). Pokud jde o rozsah výuky, repertoár dnešního Hung Kyun rodiny Lam je oproti původnímu učebnímu programu zhruba dvojnásobný. Je tomu tak především proto, že mistr Lam Jou vytvořil na základě starších forem několik sestav cvičených ve dvojici. Jedná se například o „sparringovou sestavu tygr a jeřáb“ (fu hok sheung ying deui chaak), sestavy „šavle versus kopí“ (daan dou deui cheung), „dlouhé široké nože versus kopí“ (seung dou deui cheung), „dvojkoncová tyč versus dvojkoncová tyč (seung tau gwan deui chaak), „halapartna versus kopí“ (daai dou deuic cheung) atd. Zároveň také obohatil učební plán Hung Kyun o několik sestav z jiných stylů a škol bojových umění. Mezi ně patří jednak pěstní techniky jako „sestava rodiny Lau (Lau ga kyun), „drtivý krok“ (bang bou) atd., a dále sestavy zbraňové, například „dlouhá tyč rodiny Lau“ (Lau ga gwan), „dva motýlí nože“ (wu dip seung dou) atd. V tomto ohledu lze říci, že reformy mistra Lam Jou proměnily Hung Kyun stylisticky i technicky. Ze bojového umění zaměřeného především na „pevné mosty a postoje“ (ngaan kiu ngaan ma) se stal pohyblivější a flexibilnější styl. Větší důraz je nyní kladen na kontrolu vzdálenosti a pozice vůči protivníkovi, umění vyhnout se a zneškodnit jeho útoky a na schopnost zasadit co nejsilnější úder za využití síly celého těla. V této souvislosti je třeba připomenout, že mistr Lam Saiwing byl mimořádně velký člověk obdařený nevídanou tělesnou silou. Právě proto se zaměřoval na cvičení „pevných mostů a postojů“, které mu umožnily jeho tělesných předpokladů co nejlépe využít.
Na jihočínské bojové styly se často obecně hledí jako na součást systému „úderů na krátkou vzdálenost“ (dyun da) vhodných pouze v boji, kdy protivníci stojí těsně u sebe. To však není tak docela pravda. Když se podíváme například právě na Hung Kyun zjistíme, že jeho metody a principy sice v mnoha ohledech vycházejí z dyuan da, nicméně styl zahrnuje i typicky severní techniky na dlouhou vzdálenost (cheung kyun). Proto na něj můžeme hledět jako na kombinaci severních a jižních stylů bojových umění. Hung Kyun zahrnuje techniky vycházející z rozmáchlých pohybů paží, s nimiž se v konzervativnějších jižních stylech nesetkáváme. Mezi ně patří například kombinace seui long paau cheui a lin waan jaak kap, které nám připomenou sestavy severního stylu pek gwa. V zásadě si však Hung Kyun ponechal hlavní přednosti jižních stylů bojových umění – pevné, stabilní postoje a kopy do výše pasu – a podle mého názoru se jedná o styl se silným jižním nádechem nicméně rozhodně neomezený jen na tradiční techniky krátkého dosahu.
Bojová umění jsou v zásadě dynamickým kulturním fenoménem. Naše porozumění lidskému tělu se postupně vyvíjí a zrovna tak se mění tělo každého z nás s věkem. Proto se také mění způsob, jímž lidé bojová umění cvičí. V dnešní společnosti stále více spoléhající na ochranu jedince ze strany policie a justice bojová umění do značné míry ztrácejí svůj základní sebeobranný účel a vazbu na reálný boj. Mění se v činnost s kulturním přesahem, kultivují tělo i duši, rozšiřují tělesné schopnosti a duševní obzor člověka. V neposlední řadě jsou též cestou k pochopení tradiční kultury. Když si však rekapituluji vývoj tradičních bojových umění, a jižních stylů především, v posledních desetiletích, nemohu se vyhnout smíšeným pocitům a jejich budoucnost očekávám s nadějí i obavami. Na jednu stranu pozoruji, že jak v Číně tak v Hongkongu se tradičními bojovými umění zabývá stále méně a méně lidí. Nadšení a bojový duch, který si pamatuji z mládí, se takřka vytratil. Souvisí to pravděpodobně s pronikáním západních kulturních vlivů v posledních padesáti letech a také s negativním dopadem, který má globalizovaný sport na tradiční sporty místní. Na druhou stranu je nepochybné, že tradiční bojové styly (včetně Hung Kyun) si udržují významné postavení v životě čínských společenství v zámoří. V posledních desetiletích jsme svědky vzestupu mezinárodního gungfu hnutí, díky němuž čínská bojová umění získávají v západním světě tisíce stoupenců. Nutno podotknout, že zájem a nadšení pro bojová umění je na dnes západě často větší než v samotné Číně nebo Hongkongu. S určitou lítostí však sleduji, jak tato vlna masové obliby v podstatě proměňuje tradiční jihočínská bojová umění v součást zámořské „gungfu kultury“.
Originál článku: Lam Chun Fai, Preamble on the Origin and Development of Hung Kuen, in: Journal of Chinese Martial Studies, 1, Summer 2009, p. 54-59
Překlad: Jan Rausch, korektura překladu čínských termínů a převod do Yale Pavel Macek sifu.
