Proč má „gungfu“/“wushu“ špatnou pověst?

Proč má "gungfu"/"wushu" špatnou pověst?Boxeři skvěle bouchají, karatisti/taekwondisti hodně kopou, Muay thai/Kick box je dobrý do ringu a do „bitky“, Aikidem přepereš silnějšího a gungfu/wushu (lépe řečeno – „gungfu“/“wushu“)… “květinové pěsti, vyšívané kopy“. Rozuměj – hezky to vypadá (někdy), ale je to k ničemu. Barevné oblečky, rozštěpy, salta, kopy s výskokem a otočkou, létání v oblacích. Tohle je zažitá představa mnoha laiků i těch, kteří se ve světě bojových umění/bojových sportů pohybují. A není se čemu divit – v běžné české „gungfu“/“wushu“ škole se místo bojového umění cvičí gymnastika, spíše tanec napodobující údery a kopy, show určená k soutěžím a exhibicím. K čemu je takové škole dlouhá linie skvělých mistrů a učitelů, když z jejich odkazu zbyla jen prázdná slupka v podobě desítek sestav s „cool“ znějícími názvy?

V tradičním pojetí je studium bojového umění především komplexní záležitostí. Pěstování síly, kondice, pružnosti, ohebnosti a zdravého těla vyžaduje sofistikovanější a metodičtější přístup než zařadit do tréninku pár kliků, sklapovaček a strečink álá „školní tělocvik“, případně kroužek gymnastiky.

Procvičování technického „arzenálu“ a sestav v rámci daného stylu není samoúčelné – necvičí se jen „pro lepší sestavu“, ale obsahuje především principy a charakteristiky stylu, které je třeba naučit se a řádně si osvojit. Je veliký rozdíl cvičit sestavu pro to, „aby to hezky vypadalo“ nebo „aby to k něčemu bylo“. Zatímco tradiční sestavy byly „kuchařkou“ funkčních a praktických technik, kombinací a klíčových prvků, soutěžní formy jsou přehlídkou převážně efektních (nikoli efektivních) pozic.

Cvičení bojových/zápasnických dovedností je nezbytnou součástí tradičního přístupu v (nejen čínských) bojových uměních. Zapomeňte na tajné, supersmrtící techniky, překombinované pohyby a další „bojová divadýlka“, která se v mnoha školách učí. Tedy pokud se vůbec učí, protože nemálo škol se omezuje jen na boj se vzduchem (případně ani to ne a do omrzení vrší jednu sestavu na druhou s představou, že „to je to pravé kung fu“). K zlepšení bojových dovedností je ale nezbytné také „do něčeho bouchat a kopat“, procvičovat drily proti živému soupeři/soupeřům, testovat své schopnosti ve sparringu. Stačí se podívat na vybavení do jakékoliv boxerské, MMA, zápasnické (anebo Practical Hung Kyun) tělocvičny – lapy, bloky, pytle, hrušky, otloukací kůly, chrániče…

Proč má "gungfu"/"wushu" špatnou pověst?

Často opomíjenou složkou čínských bojových uměních je také jejich „filozofický“ rozměr. Studium historického a kulturního pozadí svého stylu a školy, osobnosti a odkazu mistrů, textů a teoretických poznatků – to vše je součástí žákovy „cesty“. Stejně tak rozvoj a kultivace osobnosti (vůle, vytrvalost, poctivost, skromnost, úcta, respekt,…) je obsahem tradičního přístupu ve škole.

Každý z nás má svoji cestu, svůj důvod a motivaci ke cvičení. Učit se čínské bojové umění, znamená věnovat se všemu, co to obnáší. A přestože je mnoho škol, které se tímto označením chlubí, většina z nich tak činí zcela mylně. Naštěstí to nejsou všechny. Díky všem školám, ve kterých se čínská bojová umění učí v původním smyslu. Vracejí gungfu dobré jméno.

Autor: Michal Roupec

Practical Hung Kyun pro začátečníky